Den desátý - 9.7.2003
Do Bucuresti jsme přijeli asi v 6 ráno. Minibus zastavil u severního nádraží (stanice metra Gara de Nord). Problém byl, že jsme ještě nikdy v Bucuresti nebyli, takže jsme taky vůbec nevěděli, kam nás metro doveze.Vystoupili jsme, myslím, na stanici Piata Victorei. Snažili jsme se najít nějaké ubytování, bohužel bez úspěchu. Pak Čolek vymyslel, že se vrátíme na Gara de Nord a na nádraží nám určitě na informacích řeknou nějaké ubytovny (moc jsem tomu nevěřil, ale neprotestoval jsem). Jen co jsme vyšli do haly, přišel ke mně nějaký chlap a že: "Do you need accomodation?" … Říkal, že ten hotel stojí 13 dolarů na jednoho, ale zas je to tam prý čisté a lepší než ubytovny. Protože jsme byli dost utahaní, i přes vysokou cenu jsme souhlasili. Jeli jsme jeho autem, které řídil nějaký jeho kamarád. Oba se k nám chovali velmi přátelsky, což mi bylo hned podezřelé a já věděl, že jestli nás dneska někdo okrade, budou to oni. Asi za 15 minut jsme dojeli k nějakému tenisovému klubu u kterého stál malinký hotel. . Měli jsme u sebe jen 900 000 lei. Všechny jsem je dal recepčnímu. Ti dva týpci, co nás sem dovezli nám nabídli, že nám vymění dolary v kurzu 1$=30000 lei,což jsme samozřejmě odmítli. Oni nám namlouvali, že 30000 je normální kurz, ale věděli jsme, že ve směnárně dostaneme minimálně 31500. Taky chtěli, aby aspoň jeden z nás nechal v recepci pas. To ale samozřejmě také nepřicházelo v úvahu. Po krátké výměně názorů souhlasili, že zbytek zaplatíme, až vyměníme dolary ve městě. Ti dva nám ještě řekli, že nám za 1 500 000 lei ukážou město. To bylo ale moc, zkoušeli jsme smlouvat a nakonec skončili na 1,2 milionu s tím, že víc prachů už nemáme a musíme se taky vrátit domů. Pěkně mě to mrzelo, že jsme jim ty prachy dali, byla to chyba. Pokoj byl sice opravdu super - byl tam balkon ,čistá koupelna, sprchy … ale stejně, radši bych měl ty prachy. Řekli nám, ať si odpočineme a v 13.30 pro nás přijedou a pojede se na prohlídku města. Oba jsme usnuli, ale mě to pořád žralo – až jim zaplatíme všechno, budeme mít prachy už jenom na návrat, to znamená,že zítra už bychom se měli pomalu vracet k hranicím … Přijeli pro nás asi o půl hoďky déle, což nám nevadilo, protože jsme stejně spali.
Nejdřív jsme si prohlédli Čaučeskův palác a prošli historickou část města. Asi ve 16.15 jsme vyjeli zpátky do hotelu. Tam nám první týpek nám nejdřív nakreslil plánek, jak se dostat na autobusové nádraží. Pak přišlo na řadu placení. Už od začátku se mi tihle dva nelíbili - věděl jsem, že se nás budou snažit přinejmenším hodně natáhnout. Přesně jak jsem předpokládal – začali tvrdit, že jsme se nedohodli na 1,2 milionu, ale na 1,7. Následovala další (tentokrát už ostřejší) výměna názorů, protože kdybychom jim dali 1,7 mil. lei, těžko bychom se dostali domů. Říkali, že jsme asi špatně slyšeli, že domluveno bylo 1,7. Řekli jsme,že 1,7 jim prostě nedáme, protože je za prvé nemáme a za druhé bylo domluveno 1,2. Když hoši pochopili, že jim opravdu víc než 1,2 nedáme, začali se chovat stejně přátelsky, jako na začátku. Rozloučili se a odešli. Prý pro nás zítra v 8:30 ráno přijedou a odvezou nás na nádraží. Dal jsem si další sprchu a znechucen si šel lehnout. Pořád mě to štvalo, čím dál víc jsem měl pocit, že to zdaleka ještě neskončilo a že se ještě hoši pokusí nějaký prachy z nás dostat. Taky jsem si uvědomil, že nám nedali žádné potvrzení o zaplacení pokoje. To mě dost zneklidnilo (Čolek to nějak zvlášť neprožíval), a tak jsem šel do recepce pro potvrzení. Recepční byl ale úplně vygumovaný kretén, který neuměl ani slovíčko anglicky, natožpak německy nebo jinak … prostě hovado. Vrátil jsem se na pokoj a když jsem zamykal, uslyšel jsem nějaký holky, co šli do pokoje vedle nás. Zeptal jsem se jedné z nich jestli mluví anglicky. Ona že jo, tak jsem jí poprosil, jestli by mi na chvíli netlumočila toho recepčního. Souhlasila, a tak jsme šli za recepčním. Ukázalo se, že recepční chce za vystavení jakéhoi dokladu 7 dolarů (!!!) a taky pořád trval na tom, že mu musíme dát ten jeden pas. Zavolal jsem na Čolka, abychom se domluvili, co dál. Čolek nakonec přinesl svůj řidičák,který "recepčnímu" stačil. Ale potvrzení jsme nedostali – 7 doclků je 7 dolcků. Večer jsme se šli projít, ve městě jsme si dali pivko (točili tam Gambrinus – ne ten náš,ale nějaký o trošku horší – inu, Rumunsko..:-) a šli zpátky.