Den osmý - 7.7.2003
Druhý den ráno, když jsem vyšel ven mi baba naznačila, abysme buď vypadli, nebo zaplatili pokoj na další den. Jelikož moje končetiny a orgány nebyli ještě vůbec zregenerované a připravené k cestování, prodloužil jsem za dalších 250 hadrů pobyt ještě o jednu noc. Rozhodli jsme se, že odpoledne pojedem někam stopem, třeba do toho prokletého Padise, který byl od Bogy vzdálen asi 3,5 hodiny pěšky. Hoďku jsme šli a zastavil nám nějaký džíp. Vepředu seděli dva chlapi a vzadu nějaká dívčina, která vypadala, že není místní. Chtěli jsme si s ní cestou povídat, ale buď neuměla anglicky, nebo na nás nebyla moc zvědavá (spíš bych řekl, že obojí)...Cestou to vypadalo, že ani řidič džípu se v horách příliš nevyzná, protože neustále bloudil a otáčel. Dojeli jsme do Cabana Padiş, dali si tam pivko a vydali se najít jeskyně Sura Boghi. Šli jsme (jako obvykle) pěkně dlouho – to mě pěkně s... ,protože jsme ani nevěděli,jestli jdeme dobře. Je třeba ještě poznamenat,že jsem se celou cestu nervoval, zda jsme v pokoji vypnuli topení (nevypnuli)a že možná penzion vyhoří atd..Když nám asi 3 bačové nezávisle na sobě oštemplovali, že jdeme správně, byl jsem už trochu klidnější. Ale do kopce už se mi teda rozhodně nechtělo - moje smůla. Když jsme vyšli docela strmou stezku (dlouhou asi 1,5km) následovala ještě strmější "cesta" dolů (moje palce u nohou dostaly pěkně zabrat - ještě teď jsem neschopen zcelanormální chůze). Přišli jsme k jeskyni a došlo nám, že jsme si (KRETÉNI!!!) nevzali baterku, šli jsme jen kousek, kde bylo ještě světlo, udělali pár fotek a vydali se zpět do penzionu. Cestou jsme diskutovali, jestli za podpálení penzionu budem sedět v Rumunsku, nebo jestli by nás třeba na požádání převezli do české věznice... Zastavil nám nějaký džíp se zásobováním, ale museli jsme si vlézt dozadu mezi prázdné basy od piva a různé jiné krámy. Byli jsme vděčni, že vůbec něco jelo, takže nám to ani moc nevadilo. Když jsme dojeli do Bogy, chlápek nám otevřel zadní dveře, poděkovali jsme a šli zpátky do penzionu. Horší bylo, že nám začli docházet prachy a potřebovali jsme vyměnit další dolary. Nejřív jsme si ale chtěli dát další večeři a doufat, že bude lepší, než ta minulá. Avšak servírka, která zrovna stála za barem požadovala za jednu večeři 70.000 lei. Zkusil jsem se zeptat, jestli by nám náhodou nevyměnila 60 dolarů a ona, že jo. Ptala se mě na kurz a já kretén jsemřekl 31500 za 1$. Pak mi došlo, že jsem si mohl říct klidně víc, třeba 32500, možné je i 32700 (jak jsem později viděl ve směnárnách v Bucuresti). Jsem si stopro jistý, že by na těch 32500 za dolar šla. No nic - poučení pro příště … Objednali jsme si tedy 2 večeře - tentokrát servírka uměla anglicky, takže prý k večeři bude "meat with chips and salate".To znělo sice dobře a kdyby to maso nebylo skoro syrové, možná se dalo i jíst. Sice masa taky opravdu moc nebylo, no ale zas nebudu furt remcat - můžu být rád, že jsme vůbec něco dostali a bídně nezhynuli hlady. Ještě jsme se chvíli dívali na televizi (měli tam satelit - dokonce funkční), tak jsme sledovali zprávy na RTL a jiných německých televizích (CNN jsme bohužel nechytli). V pokoji jsem nařídil budík v mobilu na 8 hodinu ráno. Měli jsme totiž v plánu být ještě příštího dne odpoledne v Alba Iulia (celkem naivní plán).