Den sedmý - 6.7.2003
Ráno jsme se probudili, právě když se kolem našeho stanu očumovalo asi 20 krav a pár býků. Jedna kráva dokonce strčila hlavu do stanu a snažila se sežrat můj spacák. To se jí sice nepovedlo, tak ho aspoň nechutně oslintala. Diskutovali jsme, co by se asi stalo, kdyby to nějaký býk v rozeběhu napálil do našeho stanu. Když havět zmizela, vylezli jsme ze stanu - právě procházel po cestě bača a oznámil nám, že na Padis jdeme blbě a že se musíme vrátit. To nás opravdu potěšilo, nicméně vrátit jsme se museli, jinak bysme došli do Strade Vare, což bylo asi 12 hodin cesty.
Věci jsme měli pořád mokré, což se markantně promítlo do hmotnosti báglů. Také nám došla voda a zásoby jídla taky nebyly největší, nemluvě o únavě a o promoklém oblečení a ostatních věcech. Šli jsme celý den, ačkoliv bača říkal, že je to 3 hodiny cesty. Odpoledne začalo zase pršet, pak na chvíli přestalo a za hodinu zase liják jak prase. Asi v 18 hod. jsem zahlédl dole v údolí nějaké červené tečky a doufal, že jsou to domy. Čolek tvrdil, že to musí být Padiş. Značka však vedla pořád někam dál. Po krátké diskusi jsme se odhodlali k jedné z největších kravin naší cesty a sice: Slézt skálu do té vesnice přímo po svahu a zkrátit si tak cestu. Slézali jsme asi hodinu a půl, obaleni bahnem a listím. Aby toho nebylo málo, rozpršelo se úplně naplno. Přál bych vám vidět naše pády, nebo sjezdy skály po zadku. Čolkovi se dokonce podařil jeden pád přímo na hubu, ale naštěstí se mu nic nestalo. Já jsem kromě trochu rozřízlé dlaně také neutrpěl žádná zranění. Když jsme konečně zabláceni slezli do vesnice, zjistili jsme, že to není Padiş, ale Boga.
Bylo nám to už jedno, chtěli jsmehlavně sehnat nějaké ubytování, kde bysme se mohli umýt, najíst a hlavně přenocovat a usušit svoje věci. Došli jsme k penzionu, kde nás ubytovali za 250 000,- lei. Pokoj sice nic moc, ale bylo tam topení, elektřina, záchod a sprcha – co víc si přát?... Týpek, se kterým jsme ubytování domlouvali tvrdil,že v ceně (oněch 250 000) budou zahrnuty 2 večeře. Bábuška nás zavedla do pokoje, rozestlala postele, pak pronesla něco rumunsky, čemu jsme nerozuměli a vypadla. Vybalili jsme věci, osprchovali se a šli do přízemí na pivko a na večeři. Seděli jsme tam asi 2 hodiny a nikdo se s nějakou večeří pro nás neobtěžoval. Odešel jsem na pokoj, protože se mi chtělo spát a když jsem konečně usnul, vtrhl do dveří Čolek a oznámil mi, že za 15 minut bude rajská. Ikdyž rajskou nesnáším, těšil jsem se, že se aspoň po dlouhé době pořádně najím. Když jsme seděli u stolu a čekali na jídlo, Čolek mi řekl, že ho bába zavedla do kuchyně a ukázala mu hrnec s nějakým humusem, což měla být jako ta večeře. Čoleknejdřív nevěděl co to je, a tak večeři odmítl, ale pak vsadil na to, že to jsou plněné papriky, tak souhlasil (nevím, kde vzal tu rajskou – tahle šlichta připomínala spíš nějaký krmivo pro místní havěť). Za chvíli baba přinesla na stůl dvě lžíce, dva ubrousky a ošatku s chlebem. Pak přinesla dva talíře s inkriminovaným obsahem. Bylo zjevné, že plněná paprika pamatovala ještě Čaučeska a čím byla plněná si také netroufám odhadnout. Jestli to uvnitř bylo maso, je dobře, že nám baba neřekla z čeho (z koho?). Snědl jsem jenom asi půl papriky a chleba. Čolek snědl úplně všechno, ačkoliv jsem ho varoval a jak se pak ukázalo, moje varování bylo na místě (=Durchfall).